Se svolením paní Ivany Pelcmanové, vnučky Pravoslava Motyčky, zveřejňuji zde její článek - vzpomínky na jejího dědečka
PRAVOSLAV A PAVLA (MOJI PRARODIČE)
Dnes jsem přerovnávala knížky v knihovně. Když jsem láskyplně
přejela hřbet mírně ohmatané partitury Smetanovy Prodané nevěsty, vzpomněla
jsem si na vyprávění mé maminky o tom, jak prvně navštívila Národní
divadlo ve společnosti svého tchána, mého dědečka. Jakmile zazněly tóny
předehry, vytáhl děd z tašky bichli v modré vazbě (dnes je to klenot mé
knižní sbírky), nalistoval první notu a celou operu pečlivě sledoval
partituru. Dirigent se naštěstí neumávnul, a tak děda odcházel domů
spokojený, moje máť se však několik dní vzpamatovávala z lehkého šoku.
Brzy poznala, že je její tchán výjimečná osoba. Ač neabsolvoval žádnou
vysokou školu, dovedl celé hodiny zasvěceně diskutovat na jakékoli téma,
aniž jeho protiřečník vypustil ze svých úst půl písmena. Důsledkem jeho
několikahodinových poučných monologů je skutečnost, že ještě dnes je
kdokoli z rodiny, jakmile se pokusí něco vysvětlit, okřiknut větou: "Máš
pravdu, dědečku!"
Navíc byl pořádkumilovným bordelářem. To se projevovalo tím, že se jeho
byt proměnil v chaoticky organizované skladiště. Nic totiž nevyhazoval, vše
se mohlo jednoho dne hodit. A tak měl například v několika krabicích, pečlivě
popsaných, neméně pečlivě uloženy provázky různých délek. Pokud bylo
potřeba něco svázat, zavázat, uvázat, nebo převázat, hned věděl, kam sáhnout.
Na krabicích totiž stálo: PROVÁZKY DO 10 CM, PROVÁZKY 10 — 30 CM, PROVÁZKY
30 CM A VÍC. Jeho skladovací mánie brzy dostoupila vrcholu, a tak se po celém
bytě povalovaly zbytečnosti. Když jsem přišla na návštěvu, musela jsem dědečkovy
cennosti pracně přemístit ze židle na podlahu (občas se na ní našlo pár
volných decimetrů), abych mohla usednout. Několikrát mne napadlo, zda by
nebylo jednodušší nosit si s sebou vlastní židli.
Jeho oblíbeným oborem byla medicína. Už od jinošských let se proto sám léčil.
Nezbytným doplňkem jeho oblečení byl sáček s léky velikosti lodního
pytle, do něhož vnořil paži v okamžiku, jakmile si stanovil diagnózu. Když
mu bylo téměř osmdesát, měl určité zdravotní potíže. Sedl do pomalu se
rozpadajícího spartaku (babička jela samozřejmě s ním) a vyrazil do
nemocnice v Krči. Tam přibrzdil na chirurgii a ošetřujícímu lékaři vážně
pravil: "Jmenuji se Pravoslav Motyčka, mám zauzlení střev, musíte mě
okamžitě operovat!" Babička se nadmula pýchou, avšak doktor nevěřícně
vyhrknul: "Jak to můžete tak přesně vědět?" Dědeček se usmál
a odvětil: "Mám kamarády doktory... no... a tak trochu do toho dělám!"
Ke své škodě se ale (bohužel) kapku utnul, protože se při operaci přišlo
na to, že má rakovinu. Nakonec měl štěstí v neštěstí. Zemřel pár dní
po lékařském zákroku na embolii v době, kdy ještě neměl velké bolesti a
vůbec si neuvědomoval, že je to s ním vážné. Do poslední chvíle věřil,
že se do diagnózy perfektně trefil a své okolí přesvědčoval o tom, že
je zdravotnictví sbírkou trapných nedouků...
Ač se vám může zdát, že byl můj dědeček lidskou variantou brouka Pytlíka,
není tomu tak. V jednom oboru se totiž vyšplhal až na samý vrchol: v
radioamatérství. Je považován za prvního radioamatéra u nás a patří mu
i několik dalších prvenství (například první radiové spojení s cizinou
vůbec, radiové spojení s Novým Zélandem atd.).
Děda s babičkou se harmonicky doplňovali. Babička byla zručná švadlena
(když mi bylo patnáct, tak mi dala k Vánocům kabát spíchnutý z kousavé
deky) a pro dědečkovu vášeň měla pochopení. Její jedinou chybou bylo to,
že trousila jehly. Když jste si v předsíni zuli boty, zabodla se vám do
chodidla první. Na další dvě jste šlápli v obýváku a čtvrtá vám podle
perforovala hýždě poté, co jste usedli na pohovku.
Mám dojem, že moji příbuzní občas předčí fantazii paní Fan Vavřincové,
autorky úsměvného vyprávění o "takové normální rodince"...