INSTANTNÍ TURISTIKA PO NAŠEM

Z Prahy jsme vyrazili ve čtvrtek ráno před posledním víkendem v listopadu 2002 dobrým českým autíčkem Škoda Felicia směr Madrid. Obsazení: Honza, Lenka, Martina. Ačkoliv já už měl za sebou lecjaké cestovatelské zkušenosti, plán ujet za cca 6 dní po Evropě v zimě kolem šesti tisíc kilometrů vypadal dost bláznivě,a to i  proto, že po naplánované trase jsme chtěli přejet Pyreneje i Alpy. Cesta začala nevinně a po přejetí hranic jsme pádili na Norimberk.

Než jsme se nadáli, překročili jsme hranice do Francie ve městě Mulhouse.   První šok nás čekal hned za hranicemi, protože z představ o Francii nás rychle vyvedla šedivá panelová sídliště, neskutečný bordel okolo silnic a zahrádkářské kolonie, které si nezadaly s jihoamerickými slumy. Nicméně později se ukázalo, že to není naštěstí pro Francii pravidlem. A centrum města asi také vypadá jinak. Byl čas na první řízek na odpočívadle u dálnice. Ukázalo se, že není proč se ostýchat, protože takovýto "selfservice" je zde naprostým pravidlem, odpočívadla jsou plná Francouzů konzumujících obsahy papírových pytlíků a okolní restaurace zely prázdnotou. Jen tak mimochodem jsme minuli odbočku ke světoznámému muzeu automobilů a to bylo poprvé, co jsem zalitoval, že máme tak narvaný časový diagram. Stalo se nám to po cestě ještě mnohokrát.

Po obědě na odpočívadle jsme vyjeli směrem na Lyon a již bez zastávky mířili přes Nimes k moři. Zde vyvstala otázka, kde složit hlavu. V mapě nás velmi zaujalo městečko Sete, skoro ostrov obklopený mořem, na který vedou silnice na náspech. Přímo přes město vede kanál, kde jsou "zaparkované" rybářské lodě a sem tam nějaká jachta. Jak jsme zjistili později, jedná se o největší rybářský přístav ve Francii. Bylo již pozdě, našli jsme tedy malý soukromý hotýlek hned vedle zmíněného kanálu. Třílůžkový pokoj vyšel asi na 50 Euro.

 SETE

Jak je vidět z předchozích fotografií, nemohli jsme jinak, než večer najít hospůdku a protože to bylo ve Francii, místo piva jsme objednali Beaujoulais noveau. Pak ale nastaly mírné komunikační potíže, angličtina, ba ani španělština, nebyly majitelem restaurace pochopeny. Důsledkem byly, namísto požadovaného malého jídla k vínu, kilové kusy krávy na každém talíři.  Z té krávy stříkala krev na všechny strany, ba jsem měl dojem, že z talíře zaznívá občasné bučení.  Bylo nám posléze poněkud těžko. Ráno jsme urychleně prohlédli město, odeslali nezbytné pohledy a odjeli po náspu podél pláže (viz poslední foto) směrem na Španělsko. Čekala nás non stop cesta do Madridu. Naštěstí svítilo sluníčko.

Před francouzko - španělskými hranicemi nás ohromila tato monstra, umístěná na kdejakém kopci v množství převyšujícím malé. Při zapadajícím slunci okolí cesty působilo až hororově: 

V Barceloně jsme odbočili směrem na Zaragozu, tam na Lleidu a zbytek cesty do Madridu působil opět poněkud děsivě. Dálnice pustým územím, sem tam nějaká polorozbořená a neobydlená vesnice, kolem dokola nekonečná poušť a zdevastovaná, několik desetiletí neobdělávaná pole (prý pozůstatek genocidy generála Franca - neověřeno). Na každém druhém kopci navíc obrovský černý železný býk, označující cestu do Madridu. Prostě depka. Navíc, když se setmělo, ještě začalo pršet. Holky v autě usnuly a ponechaly ponurou cestu na mých bedrech a psýše. Nějak jsem to přežil a něco po osmé večer jsme byli v Madridu. Pršelo, z auta moc nebylo vidět a poněkud zmateni jsme hledali kam hlavu složit. Snažil jsem se pohybovat v okruhu 5 km okolo letiště, protože tam, v letištní kavárně ležel cíl naší cesty, kde jsme se měli potkat s Rafaelem. Rafael je náš kamarád a taky trochu spolupracovník a přiletěl na tuto schůzku ze Santo Dominga v Dominikánské republice.  Hotýlek jsme našli asi po hodinovém hledání tady. Byl fajn a za cenu skoro lidovou :-).

V sobotu došlo k plánovanému setkání:

  Rafael trpí na Martinu, má to ale holt trošku z ruky:

Přestože jsme se v Madridu pohybovali celý den, nevyfotili jsme nic, protože jsme vše nechali v autě a jezdili jsme taxíkem. Hluboce se za to stydím, nicméně konstatuji fakt, že letiště tam mají horší než u nás hlavní nádraží včetně Sharwoodu (pro nepražáky: Sharwood je park před hlavním nádražím v Praze, kde se válejí na zemi bezdomovci). Někde v centru jsme byli taxíkem taky, nicméně nejsem schopen vybavit si z této cesty skoro nic. Rafael nás tam odvezl a zase přivezl. Zde se stydím ještě více než hluboce, ani jednu fotku jsem v tom krásném Madridu neudělal.

Tož jsme domluvili jak jsme chtěli a sedli do auta s tím, že dojedeme co nejdál. Dojeli jsme do Zaragozy. Zachránil nás unifikovaný, nicméně vyhovující hotel IBIS. Ráno bylo deštivé a hnusné, přesto jsme vypadli z hotelu podívat se po městě:

ZARAGOZA

Prohlídce deštivé Zaragozy jsme věnovali asi hodinu. Za tu hodinu jsme stačili poznat, že by stálo za to tam strávit minimálně týden a teprve po návratu jsme  zírali na internetu, o co jsme vlastně přišli. V 10 hodin jsme už uháněli lijákem po dálnici na Lleidu. Tam jsme odbočili na silnici vedoucí přímo do srdce Pyrenejí směr Andorra. Po vjezdu do hor jsme si začali připadat jak na tobogánu, stále pršelo a poslední díl cesty před hranicemi vedl po silnici vytesané ve skále podél jezera. Po cestě nám došly již veškeré zásoby pití a jídla, tudíž se rozhořel spor, zda nakoupit ještě na španělském území, protože v Andoře by mohlo být příliš draho. Naštěstí jsem byl za volantem já, a já velmi nerad zastavuji, takže k nákupu jsme se dostali až na andorském území v supermarketu ihned za celnicí. Čekal nás tam menší šok, protože vše se dalo pořídit za ceny až poloviční, než na jaké jsme zvyklí z TESCA v Praze na Zličíně :-).  Po chvíli pobíhání v andorském supermarketu jsem si uvědomil, že se začíná stmívat, z Andorry jsme zatím neviděli ještě nic a máme v plánu sjet ještě do večera Pyreneje na druhou stranu až k francouzkému pobřeží. Chtěl jsem ještě alespoň něco vyfotit a z představy, že se mi to již nezdaří jsem dostal hysterický záchvat a celou dámskou část výpravy jsem násilím vyhnal ze supermarketu.  Kolem Andorry se kolem dokola tyčí pyrenejské velikány, tak jsem vybral jakousi kroucenou silničku a jal jsem se vyjíždět co nejvíce nahoru. Jak se to povedlo, můžete posoudit z černobílých fotografií. Stálo to za to. Mezitím se setmělo docela, sjeli jsme tedy zpět do údolí a protože jsme chtěli koupit a odeslat exotické pohlednice, objížděli jsme centrum Andorry la Vella a hledali místo k zaparkování. Což byl docela problém, ve městě byla zácpa jak na Letný před tunelem, stále lilo jako z konve a všude byl zákaz zastavení. Taky jsme chtěli vypít andorské kafe. Nakonec se zaparkovat podařilo a v dešti jsme vlezli do první hospůdky na kterou jsme narazili. Mezi námi, pražská Koruna v dobách normalizace byla lepší. Nicméně andorské kafe jsme zkonzumovali a mezitím jsme zapomněli na pohlednice. Když jsem si pak na ně vzpomněl, zaparkoval jsem již drze na chodníku před jakýmsi krámem se suvenýry a riskujíce pokutu jsme pohlednice na tomto místě koupili i napsali a poté jsme absolvovali ještě jedno kolečko centrem Andorry la Vella hledajíce poštovní schránku. To se nám povedlo (byla žlutá) a po chvíli jsme vyrazili směrem na Francii. Zatím stále do vršku, ve tmě a silnice mokrá se po chvíli změnila v silnici zasněženou. Stále na andorském území jsme stoupali stále výš až do výšek u nás netušených. Sněžilo. Z naprosto nechutných podmínek nás zdánlivě zachránil tunel, o kterém jsme předpokládali, že bude končit ve výškách podstatně nižších:

Nebylo to tak, teprve po opuštění pyrenejského knížectví několik kilometrů za tunelem jsme začali postupně klesat v  psím počasí po úzké silnici.

ANDORRA  

Vpravo propast, vlevo skály a jedna zatáčka za druhou.  Cca 100 kilometrů jsme klesali a trvalo to asi tři hodiny. Sníh se postupně měnil nejdříve v břečku a nakonec ve vodu. Kolem desáté večer jsme dorazili do Perpignanu, kde nás jako obvykle zachránil hotel Ibis. Přestože již byla noc, vyrazili jsme ještě do ulic, pokusit se najít hospůdku. Ale ouha, v Perpignanu chodí všichni spát se slepicemi. Město naprosto vylidněné, hospody všechny zavřené a počasí stále hnusné. Dali jsme nakonec přednost večeři v neosobní restauraci hotelu. Ani fotku jsme opět v tomhle městě neudělali. Ráno budíček jako obvykle po osmé a po rychlé snídani odjezd směr Marseille. Počasí již bylo o něco lepší a když jsme se blížili k cíli, svítilo již sluníčko.  Marseille nás přivítalo pohledem na přístav. Auto jsme zaparkovali u pláže a šli jsme se naobědvat do hospůdky přímo u moře. Jak jinak, než mořské obludy.

MARSEILLE

Po chvíli bloudění městem, kdy jsme několikrát skončili ve slepých uličkách, mířili jsme po pobřeží k cíli tohoto dne:  Saint-Tropez.  Tam jsme dorazili již po setmění (celou cestu svítilo sluníčko) a na druhý pokus jsme našli pěkný, relativně cenově dostupný hotýlek, plný psů pana majitele. Při večerním courání uličkami a po nábřeží jsme zapadli do hospody jménem La Bohéme , která byla snad nejlepší za celou cestu. Majitel (dlouhovlasý frajer, do kterého se okamžitě obě holky zamilovaly) pochopil komunikační problém a nenutil nám jídelní lístek, ale přinesl nám mořské speciality podniku. Víno nám brzy stouplo do hlavy a večer v hospůdce se vydařil. Spát jsme šli po půlnoci.

SAINT TROPEZ

Ráno jsme zaparkovali kdesi u centra a prolézali uličky Saint-Tropez. Město v tuto roční dobu je zcela prosté turistů. Na jednom náměstí jsme objevili místní obrovský trh, kde se dalo koupit naprosto vše, především však potraviny a od místních malých výrobců především sýry. Za nemalou sumičku jsem u jednoho stánku koupil plátek jakéhosi sýra, při jehož výrobě se používá Beaujoulais. Myslím, že poté, co jsem ochutnal tuto Ambrózii, nebude mě už nikdy žádný sýr z TESCA chutnat. Výkon prodavačů, kteří mě ten kousek vnutili, byl také obdivuhodný. U každého dalšího stánku nás přesvědčovali, ať si koupíme sýr také u nich, že ho mají zaručeně lepší než konkurence. Kousek od trhu jsme našli i světoznámou četnickou stanici, dokonce i jednoho četníka na mopedu. Funes tam nebyl. Zaparkované milionářské jachty tam jsou úplně stejné, jako v četnických filmech. Nic bych proti takovému způsobu života nenamítal. Asi si koupím na leasing hausbót v Podolí........

Při cestě po molu k majáku se k nám připojil jakýsi pejsek, čistokrevná to česká pouliční směs  (viz foto). Velice rychle se s námi spřátelil a dostal tedy jméno: Julián (čti Žilijen) de Saint-Tropez (dle vzoru Karl von Banhof). Po půlhodině jsme začali mít obavy, aby své přátelství nevzal natolik vážně, že by s námi chtěl odjet do matičky Prahy. Své stanovisko naštěstí záhy přehodnotil a když jsme odcházeli z mola, vběhl do jakési dílny, kde se opravovaly lodní rádia. Asi za páníčkem.  Saint-Tropez jsme si prohlédli dosti důkladně, takže až kolem jedenácté jsme vyjížděli po pobřeží v krásném slunečném počasí k dalšímu cíli.  Cestou jsme minuli již bez zastávky (bohužel) Nice a brzy (ještě krásně svítilo sluníčko) jsme vjížděli do Monaka. Ačkoliv tam byla celnice a Monako není člen Evropské unie, nikdo nás nestavěl (stejně jako v Andoře). Nechtěli jsme se zdržovat dlouho, ale vypít kafe v Monte Carlu jsme přece jen museli. Kolem  světoznámého kasina jsme se propletli až k přístavu jachet, kde jsem zaparkoval na jakémsi zákazu stání. V zahrádce na pobřeží, odkud na auto bylo vidět, jsme si dali výše zmíněné kafe. Asi po deseti minutách přijela na mopedu fešná blondýnka v policejní uniformě a začala obhlížet naše auto, které se ovšem v této lokalitě příliš reprezentativně nevyjímalo. Došel jsem k ní a když zjistila, že sedíme v hospůdce na dohled, řekla mi, ať v klidu dopijeme a pak odjedeme. Myslíte, že podobný přístup policie byste mohli zažít v Praze? Těžko.

MONACO 

V Monte Carlu jsme tedy vypili kafe, odeslali pohledy a zamířili opět po pobřežní dálnici směrem na Itálii. Již za soumraku jsme překročili její hranici, minuli San Remo,  kde jsme vzpomněli na historické úspěchy Karla Gotta a Haničky Zagorové a s mořem jsme se rozloučili pohledem na přístav v Janově. Je co jsme se dostali kousek výš, začalo pršet, rychle se setmělo a Miláno jsme minuli v hustém provozu již za tmy a ke švýcarským hranicím byl již kousek. Tam jsme bez problémů prošli celní kontrolou, koupili dálniční známku a pomalu se blížili k nechvalně proslulému tunelu Gotthard v San Bernardinu. Mé spolucestující myslím nevěděly, co se zde kdysi odehrálo, takže lehce sevřené útroby jsem v šestikilometrovém tunelu měl sám. Vyjeli jsme z něj už ve značné výšce, všude kolem dokola sníh, ale švýcarské silnice vypadají stejně jako v létě, i když se kolem čerti žení. Někdy kolem desáté jsme dorazili do alpského městečka Chur, kde jsme se ubytovali jak jinak, než v hotelu Ibis, který zde měl podobu pyramidy a byl zdaleka nejluxusnější. Po obligátní a velmi dobré večeři s lahví místního vína jsme ulehli do švýcarských peřin. Ráno nás čekal pohled na zasněžené Alpy kolem dokola a při pohledu směrem, odkud jsme v noci přijeli, se trošku tajil dech. V místním supermarketu jsme koupili pití, odeslali pohledy a vyrazili směrem k dalšímu knížectví. Poslední den cesty.

Do Liechtenšteinska jsme vjeli nenápadně přes most, za absence jakékoliv celnice. Ihned za mostem byl Vaduz, najít centrum tohoto městečka byla záležitost pěti minut a zaparkovat se zdařilo zcela bez problémů. Nad městem se tyčí Vaduzký hrad, z chodníků by se dalo jíst, luxusní auta tam jezdí čtyřicet kilometrů v hodině a na přechodech Vám dají přednost s velkým předstihem. Z lidí tam vyzařuje pro nás neobvyklá pohoda. Jestli to nebude absencí sociálně demokratických experimentů, v Evropské unii i u nás běžných. Podnikatelská svoboda tam evidentně přináší prosperitu pro všechny. Prošli jsme se Vaduzem, vypili kávičku, udělali pár fotek a nasedli do zablácené škodovky na poslední kousek cesty domů.

LIECHTENSTEIN

Hranici do Rakouska, kde tentokrát celnice byla, jsme přejeli ve Feldkirchu a cesta pak již vedla přes kousek Rakouska do Německa a rovnou na Rozvadov. Předal jsem s úlevou řízení a usnul na zadní sedačce. Až na krátké vyrušení, když nám na německé dálnici docházela nafta, jsem spal až do Plzně. Českou republiku poznáte na první pohled snadno. Po šest tisíc kilometrů Evropou jsme viděli policajta jednou na mopedu v Saint Tropez, jednou policejní auto bez policajtů zaparkované ve Španělsku u cesty, dopravní policistky na křižovatkách v Andoře a jednu policistku v Monte Carlu. Po přejetí hranic České republiky vidíte ovšem číhající policejní auto za každým bukem, radar každých padesát kilometrů a ve městech samá botička.

Kousek z Plzně do Prahy již nepřinesl žádné vzruchy. Praha nás přivítala hnusným počasím a zablácenými silnicemi. Byli jsme doma.

home